Kdo je Světlana Glaserová?

(*1956 v Praze) 

Vystudovala SUPŠ, obor animovaný film, vychovala 4 děti. Pro svého muže Bedřicha Glasera napsala několik scénářů ke krátkým filmům. Scenáristicky a výtvarně se podílela i na jiných společných projektech.

V roce 2015 vydalo nakladatelství Universum její prvotinu  Kdopak by se šmejdů bál?    https://www.databazeknih.cz/knihy/kdopak-by-se-smejdu-bal-238696 

O rok později pak vyšla v nakladatelství Ikar Rusanda na větvi  

https://www.databazeknih.cz/knihy/rusanda-na-vetvi-274475, 

kterou lze považovat za jakési volné pokračování Trosečníka sibiřského, psané ovšem z pohledu autorky.  

Jako scenáristka se v r. 2000 umístila se svým scénářem pro celovečerní film "Náhoda" mezi šesti finalisty v soutěži vyhlášené v Praze Sundance Institutem Nadace Roberta Redforda.

Všechny knihy si autorka sama ilustruje. 

Paní redaktorka Jana Jůzlová o ní do svého čtenářského deníku napsala:

Světlana Glaserová je ta statečná paní, která se postavila podvodníkům a napsala o tom knihu Kdopak by se šmejdů bál?  (vyšla najaře 2015, taky jsem ji dělala a je velmi dobrá). Rusanda na větvi  (2016) je její životopis. Samozřejmě se nabízí otázka, proč by někoho měl zajímat životopis nějaké obyčejné paní, která se proslavila "jenom" tím, že dokázala bojovat proti hajzlům, ale tuto kapitolu svého života přece už popsala... Světlana Glaserová ale není tak obyčejná paní a tu neobyčejnost má patrně v genech (pokud věříte na genetiku). Na Šmejdech si už ověřila (a my s ní), že umí velmi pěkně vyprávět, umí být zábavná a současně dobře podat i tragické věci, umí pracovat s emocemi lépe než mnoho profesionálních spisovatelů. Tahle kniha v sobě slučuje dětské vidění Bylo nás pět, komiku podobnou Díky za každé nové ráno... a mnohem víc - zajímavý život, fascinující zážitky i emoční vyrovnávání se s osobním traumatem. Živelnost jejího vyprávění je sice pro redaktora trochu noční můra, ale knížka stojí za to.

Pod tímto odkazem najdete, na zhruba dvacáté první minutě, reportáž ze křtu knihy Kdopak by se šmejdů bál?, který proběhl 25.6.2015 v Neoluxoru.

https://www.barrandov.tv/video/35122-nase-zpravy-25-6-2015


A co Trosečník sibiřský?

Tato nová kniha je napsaná volně podle autentických vzpomínek otce autorky, který se narodil v roce 1925 v Sovětském svazu a mapuje jeho dětství a dospívání.

Na jedné straně je tedy bolševické impérium třicátých let minulého století živořící pod krutým diktátem soudruha Stalina a na druhé malý kluk napůl Čech - napůl Rus, který se do té zvrácené doby a rozvrácené země narodil. Po několika málo klidných letech strávených na Sibiři v rodinné zemědělské usedlosti, přichází éra tak zvaného rozkulačování zemědělců a rodičům nezbývá, než se pokusit před komunistickými represemi uprchnout.

Rodinná anabáze začíná na Transsibiřské magistrále, když otec s matkou a čtyřmi malými dětmi několik týdnů cestují společně s krávou Stračenou v dobytčáku do Vladivostoku. Ani zde na březích Japonského moře ale nenacházejí klid a tak se přesouvají znovu a znovu. Většinou vlakem, ale taky na velbloudech přes pouště Tádžikistánu i ruskou trojkou přes zasněžené pláně Západní Sibiře a mezi tím vlaky a zase vlaky, přes hory i nekonečné stepi té obrovské země. 

Železná Stalinova ruka je ale v roce 1937, v Západosibiřském hornickém městečku  Prokopjevsk nakonec stejně dostihne. Otec je zatčen a z poměrně slušně situované rodiny se rázem stanou hladoví otrhaní psanci.

Maminka, které se mezi tím podaří získat československé občanství, se v zoufalství  přesouvá již sama s dětmi do vytoužené vlasti svého muže. Československá republika ale v tu dobu stojí na samém prahu druhé světové války a tak bída, hlad a peripetie tímto přesunem ani zdaleka nekončí. 

Je pravda, že o ukrutnostech stalinismu toho bylo napsáno i nafilmováno již poměrně hodně a to většinou z pohledu dospělých perzekvovaných osob. Trosečník sibiřský je však pozoruhodný právě tím, že ty zlé a nepochopitelné časy jsou tentokrát viděny očima malého chlapce, což dodává příběhu jistou odlehčenost a kniha je tím pádem vhodná i pro starší děti.